dadabloge

Excerpt from Milan Kohout's PERFORMANCE "Věčná performerka"

2.8.3. DADA

Dada hnutí, které je někdy naprosto chybně nazýváno počátečním bodem vzniku performance, je hnutím umělecké svobody a je intenzivní vzpourou proti první světové válce a válkám všeobecně. Zrodilo se v Curychu během první světové války za pomocí umělců shromážděných kolem nočního klubu „Kabaret Voltaire“. Mezi jinými tam figuroval Tristan Tzara, Francis Picabia, Marcel Duchamp a další. Většina z nich věřila, že principy buržoazní kapitalistické společnosti vedly ke světové válce a úlohou umělců je rozrušit základy této společnosti. Hnutí se později rozšířilo do Berlína, Kolína nad Rýnem, New Yorku, Paříže a dalších měst a zemí.
 
V řade věcí následovalo dada hnutí futurismus. Dadaistické performance navázaly prvkem šokovat publikum. Dada chtělo mezi jiným rozbíjet jazyk, který jako klamný nástroj buržoazní komunikace přispěl k vytvoření podmínek pro idiotské válečné běsnění.
 
Český básník Vítězslav Nezval, jeden z členů pozdějšího hnutí surrealistů, píše o dadaistické jazykové performanci toto: „…vymyslili si originální hříčku; rozstřihali do klobouku několik potištěných stránek, vytahovali pak z něho rozstříhaná slova a řadili je k sobě v libovolném pořadu. Tak vznikaly první dadaistické básně.“ (37)
 
Centrální postavou celého hnutí byl Hugo Ball. Ovšem oproti předchozím historickým obdobím, kdy byly performance někdy financovány dobovými institucemi, dada naprosto odmítalo jakoukoliv závislost na establišmentu. Dada bylo silně anarchistické, jak v životě, tak v umění. Ve všech projevech naopak chtělo zesměšnit, znevážit institucionalizované umění. Tím se dada řadí mezi jeden z nejrebelanštějších projevů performance v historii. Dadaističtí umělci chtěli poukázat na to, jak se celá slavná evropská civilizace i se svým „honosným“ uměním psaným s velkým „U“ a skladovaným v muzeích a galeriích zdiskreditovala během naprosto nesmyslné a nic neřešící první světové války, při níž šly, jak prasata na jatka, miliony naverbovaných mladíků.
 
Zde je dobré připomenout báječnou performanci, spojenou a vygenerovanou samotným životem a provedenou britskými a německými vojáky ležícími na Vánoce roku 1914 během první světové války proti sobě v zákopech.
 
Vysílení, znavení, promrzlí a znechucení vojáci postupně proti zákazu svých velitelů odhodili své zbraně, vyšli ze zákopů, potkali se uprostřed území „nikoho“ a začali oslavovat svátky, obdarovávat se, hodovat a hrát společně fotbal. Pološílení velitelé na obou stranách „znepřátelených stran“ ječeli své rozkazy o zpětném stáhnutí, ale vojáci je ignorovali, neb zdravý rozum performera, zpracovávající humanistickou realitu celého lidstva, se postavil, jako mnohokráte v minulosti, na stranu rozumného myšlení.
 
Hugo Ball vysvětloval roli performera jako dítěte, které hledá nevinnost v infantilní společnosti a projevuje se ve „fonetickém blábolení a kakofonii (...) připomínající návrat k dětství“ a „nechá se přinést na jeviště bez vědomí sebe sama... a náhle se projeví svými magickými pokřiky... a ve stavu šílené radosti, se nervově zhroutí“. (38)

Obr. č. 9: Hugo Ball kabaret

Je jasné, že takové performance byly naprosto improvizované a odevzdané do ruky náhody. Dadaistické performance se snažily o odmítání jakýchkoliv uměleckých dovedností, které v rukách předchozích „mistrů“ uměleckých technik vystavěly základy celé evropské civilizace, jež takto „poučena a zušlechtěna“ zahájila do té doby nejstrašnější válku v dějinách.
 
„Dada je víc než Dada“ říkával Raoul Hausmann, jeden z následovníků dada, a tím zdůrazňoval spojení umění se životem a doslova vstoupení umění do života. Zde se opět jasně vynořuje odvěká filosofie performance, která se táhne od prehistorie po dada a pokračuje v happeninzích, letrismu, situacionismu, Fluxusu, druhé kultuře, Occupy Wall Street a tak dále.
 
Jeden z klíčových příslušníků hnutí dada, který se později přesouval i do následujících hnutí, byl Marcel Duchamp.
 
Za největší životní úspěch považoval svoji teorii „Readymade“, ve které prosazoval používání obyčejných nalezených předmětů při umělecké tvorbě. „(…) nechci být tak stupidní jako malíř,“ prohlásil Duchamp. (39)
 
Americký konceptuální umělec John Baldessari zřejmě inspirován tímto přístupem v sedmdesátém roce v performanční akci spálil všechny své obrazy a vystavil urnu s jejich popelem.                           
Nejznámější Duchampovo instalační dílo či readymade je „Fountain“.  Jedná se o mušli na močení či pisoár podepsaný iniciály R. Mutt a zaslaný v roce 1917 na výstavu Společnosti nezávislých umělců, ale odmítnutý. Ironicky byla „Fountain“ v roce 2004 zvolena pěti sty britskými kunsthistoriky za nejvlivnější umělecké dílo dvacátého století. (40)
 
Dá se předpokládat, že kdyby se jeho pisoár, jako symbol vzdoru proti komodifikaci umění, dožil dnešní doby, tak by se stal okamžitě předmětem kšeftařů s uměním a byl by dražen za miliony dolarů.
Duchampův výrok, že každé naše nadechnutí je umělecké dílo, nám připomíná  nerozlučnost těla s performancí a dělá z nás celoživotní performery. A jeho návrh již z roku 1947, že by se měla podepsat obloha, jako originální obraz, již předznamenává náhled na všechny objekty, které nás obklopují, jako na integralní součást jakéhokoliv uměleckého díla. A byl to Duchamp, kdo rovněž prohlásil, že umělci budoucnosti půjdou do undergroundu...

Obr. č. 10: Marcel Duchamp – Fontána

37 NEZVAL, Vítězslav: Moderní básnické směry. 3. vyd., Praha: Československý spisovatel, 1969.
38 MELZER, Anabelle Henkin: The Dada Actor. In: BATTCOCK, Gregory and NICKAS, 
Robert (eds.): The Art of Performance. New York, E. P. Dutton, 1984. s. 42.
39 CABANNE, Pierre: Dialogues with Marcel Duchamp. New York: Viking Press, 1971. s 72. 
40 Duchamp’s urinal tops art survey. BBC News. [online]. [cit. 22. 4. 2014]. Dostupné z 
WWW: http://news.bbc.co.uk/2/hi/entertainment/4059997.stm

ANDRZEJ K. BORDZIK

BARBARA LUBLINER

DIANE KEYS